Sardinie 2025 - 02 Trajekt

Letos jsme už jeli na jistotu. Z loňského chaosu jsme si odnesli cennou lekci, a tak jsme dorazili do přístavu v Livornu už kolem čtvrté ráno. Byli jsme asi třicáté auto, což zní hrdě, ale ne všichni mířili s námi na Sardinii – část jela na Korsiku. Zázrakem jsme ani moc dlouho nečekali. Tedy, já si plánoval zdřímnout… ale jakmile jsme zjistili, že před námi stojí další Češi (směr Korsika), bylo po spaní – kecali jsme jak na zájezdu ROH.

Po asi hodině nás pustili do útrob přístavu a začalo se řadit. My desátí na loď do Olbie – slušný výsledek! Naštěstí Italové dodrželi pořadí, takže jsme v 6:30 už vjížděli na loď jako správní harcovníci. Mimochodem – italští kluci, co tam organizují vjezd, to mají zmáknutý jak fiatu ve špičce. A hlavně – bylo jim naprosto fuk, kolik má naše Tesla nabito. Žádné hlášky o "max 50 % baterky" jako na internetu. Bacha, pokud při čekání potřebujete na onu místnost, pak tu žádnou nejspíš nenajdete. My kluci to vyřešíme relativně na pohodu. A holky, ..., ty to také vyřešily :-)

Jelikož jsme poučeni z loňska, koupili jsme si palubní lístky i s kajutou už v únoru přes Direct Ferries. A díkybohu za to! Po téměř dvoudenní cestě jsme byli my čtyři a dva psi zralí na wellness – sprcha a soukromý hajzlík nám připadaly jako pětihvězda. Hlavně holky si oddechly, že se nemusí dělit o prkýnko a umyvadlo se stovkou dalších cestujících. Kajutu jsme měli vepředu – myslím, že loni jsme bydleli hned vedle. Vybavení: manželská postel, rozkládací gauč, stůl, židle, sprcha, výhled oknem stejně dobrý, jako kapitán, WC – no nádhera!

Samozřejmě se dá cestovat i "lowcostově" – někteří si objednají sedačku jak z multikina, ale většina se rozplácne tam, kde najde flek. Kufry a tašky kolem sebe jak na nádraží. Někdo zaleze na horní palubu a smaží se na sluníčku… to nechápu. Já byl po dvaceti minutách "nahoře bez" tak rudej, že by mě mohli použít místo rudé vlajky při oslavách 1. máje v době minulé. Tak zpátky do kajuty. Teda – zpátky do RELAXU! Nebo spíš pokus o relax…

"Tatíííí, máme hlad!" A bylo po tichu. Děti si daly svou oblíbenou "lodní palačinku", která se nedala ukrojit ani laserem. Ale nakonec jsme přežili i lodní oběd – Zuzy řízky už byly historií, tak nezbylo než si dát cokoliv, co neodporovalo gravitaci. Mimochodem – kafe celkem v pohodě! To jejich mini preso za 1,5 eura a americano za 2? Levnější než kdekoliv doma.

Po příjemné plavbě jsme se připravili na finále – výsadek. Jakmile loď přirazila, nastal přesun cestujících z palub dolů k autům. Představte si otevření nového IKEA skladu, Apple storu nebo frontu na první smažák po zákazu – přesně tak to vypadalo. Řeknete si – "na co se tlačit?". Jenže pokud parkujete tak, že blokujete dalších padesát aut, a pak se loudáte jako poslední, čekají vás pohledy typu "ať tě zhltne moře" – a od personálu i pár výrazů, které Google nepřeloží.

Poučení z minula: Doporučuji si vyfotit místo, kde jste auto nechali – protože loď má víc schodišť než panelák v Berouně, a loni jsme se slušně zamotali.

No a pak už jen výjezd v koloně ven a podle navigace rovnou směr první ubytko - stejně jako loni kemp ve Valledorii. Sardinie, drž se – jsme zpátky!